O nás‎ > ‎Aktuální informace‎ > ‎

Jak to začalo?

přidáno: 18. 9. 2011 9:39, autor: Administrator setkani.org
Prozaicky - na slavnosti. Oslavovaly se křtiny jednoho z našich dětí a kterýsi z hostů vypustil do všeobecného veselí otázku: "nechcete někdo jet do Finska na akci pro křesťanské rodiny?" Nato zavládlo ještě nespoutanější veselí. Přítomní hosté byli většinou aktivní v církvi, někteří nedostali ani pas a ti co ho dostali, byli podezřelí, i když jeli do NDR. A cesta do kapitalistického Finska? Inu, žert to byl povedený a tak abychom nepokazili legraci, přisadili jsme si: Bereme, jedeme. Slavnost skončila a na drobnou epizodku se zapomnělo. Psal se rok 1985.

Leč, jsou věci mezi nebem a zemí. Za nějaký čas jsme byli odjinud ujištěni, že pozvání nebyl žert, finští hostitelé vzali jeho přijetí vážně a počítají s naší účastí. "Copak tamti lidé nechápou, že je nemožné, abychom dostali povolení jet na západ?", říkali jsme si. "Asi nechápou, vysvětlit jim nevysvětlitelné nelze, takže nejjednodušší bude požádat a až dostaneme zamítnutí od nejmocnějšího úřadu v zemi, pošleme jim ho a bude vyřízeno." Dojednáno, uděláno, zažádáno. Psal se rok 1986. Leč, jsou věci mezi nebem a zemí. Podaná žádost byla posouzena kladně a jednoho dne jsme drželi v ruce papír, který míval za dřívějšího režimu cenu zlata: výjezdní doložku na západ. To, že jsme neměli auto, obytný přívěs, vybavení, peníze, byla nepodstatná maličkost. To vše se dalo zařídit. A pak už nadešel den, kdy jsme se třemi dětmi vyrazili přes Polsko do Gdaňska na loď a přes Baltské moře do země zaslíbené - do Finska. Psal se rok 1987.

Čím menší byla naše informovanost o tom, na co to vlastně jedeme a kam, tím větší bylo očekávání. Samozřejmě jsme si od prvního okamžiku ve Finsku připadali jako Alenka v říši divů. Krásná země, dobří lidé, všechno upravené. A skvělý Sváťa Cibulka, Čech a muzikant, žijící zde se svou finskou ženou a dětmi. To on měl celou tuhle záležitost na svědomí od pozvání až po kompletní zajištění pobytu a obětavé tlumočení z a do krásné, ale nám nesrozumitelné finštiny. Společná cesta mezi nespočetnými jezery a nedotčenou přírodou do Alkioopista u Korpilahti - tábora finského hnutí Spějeme k lepšímu manželství - to byl nádherný zážitek. Příjezd do Alkioopista otevřel hlavní kapitolu naší přítomnosti a pobytu ve Finsku: odpočítávaly se první okamžiky vzniku Manželských setkání. O tom jsme ale v té chvíli neměli nejmenší tušení. Pro nás začínalo spíš dobrodružství na akci, jaké jsme se předtím nikdy nezúčastnili ani o ní neslyšeli. Týdenní přednáškový maratón o manželských vztazích ve finštině se simultánním překladem do češtiny. Už to je samo o sobě náročné. Ale něco si poslechnout od přednášejících párů o jejich manželství a problémech, to by ještě šlo. Horší teprve čekalo po přednášce. Alespoň já jsem to tak cítil. Měli jsme ve skupince tří párů hovořit svobodně a otevřeně o svých manželských problémech se svým partnerem, trpělivě mu naslouchat, dívat se na problém jeho očima, vcítit se do jeho pocitů a uznat je, že tak skutečnost vnímá, přiznat svůj podíl viny a hledat příčiny a navrhnout řešení. To bylo příliš silné kafe i na silného chlapa, jakým jsem se cítil. Měli jsme se Stáňou za sebou už 9 roků společného a po mém soudu pěkného života s šesti dětmi. Nějaké problémy byly /kde nejsou?/, ale vyřešily se a pokud měla Stáňa dojem, že ne, byl to "její problém". Je dospělá, má rozum, já jí k tomu svoje řekl, takže teď je to už jen a jen její věc. A právě tento model a toto pravidlo se spolu s některými ostatními životními postoji začínal po každém tématu a skupince čím dál víc nabourávat. Co uděláte, když se vám bortí svět pod nohama? Já, člověk celkem tichý, jsem křičel na neoblomnou finskou VPSku /"copak nechápe, když jsem to nad slunce jasně dokázal?"/, užíval jsem silných slov a mít slabší srdce, zakládal jsem si možná na infarkt. Nebylo to nic platné, nepochodil jsem. Bylo třeba abych pochopil a přijal do svého života, že můj pohled a moje pravda je jen jedna strana mince, každá mince má strany dvě a ta druhá patří mé ženě. Navíc já jako muž nesu zodpovědnost za celek a jeho harmonii. Tohle jsem si odvážel po týdnu Spějeme k lepšímu manželství. Ne jako jiný člověk, ale jako ten, kdo objevil novou cestu.

Pro úplnost bych měl samozřejmě psát o tom, jak krásně nás přijalo celé společenství finských manželských párů a rodin na kurzu, jak nám projevovali své přátelství, upřímný zájem o nás, starali se, překvapovali nás milými pozornostmi a po skončení nás pak několik rodin pozvalo do svých domovů na návštěvu. Byly to pro nás dny velké radosti, navíc o to větší, že jsme byli takto přijímáni lidmi z jiných církví, neboť Finsko je v podstatě celé protestantské a my byli jediní katolíci.

A pak přišla na závěr ještě jedna věc, která měla v budoucnu zasáhnout radikálně do našeho života. Setkali jsme se s Kari Törmem, duchovním otcem seminářů Spějeme k lepšímu manželství. Dlouho jsme společně hovořili o naší účasti a zkušenostech z kurzu a o situaci a životě církve u nás ve vlasti a možnostech, jak přivézt tuto myšlenku, poselství a hnutí obnovy manželského života k nám a v našich podmínkách ji uvést do života a do praxe. To bylo přáním Kariho Törme, když jsme se s ním loučili a byla to zároveň i naše touha po hluboké proměně, která se v nás udála během týdne, prožitého na kurzu Spějeme k lepšímu manželství. Tato proměna a touha na nás musela být zřejmě nějakým způsobem vidět a také se i stát, protože jsme už první den po svém návratu změnili natrvalo manželství jedněch přátel, kteří nám po celou dobu našeho pobytu ve Finsku nezištně a obětavě pečovali o zbytek našich dětí, dům a hospodářství. Svědčili jsme o tom, co jsme prožili a naše svědectví je podle jejich přiznání tak hluboce oslovilo, že ještě ten den začali Petr s Milenou Jandovými řešit úspěšně svůj vážný dlouhodobý manželský problém. Tím to samozřejmě neskončilo, tím to začalo. Ale o tom, jak to pokračovalo dál, už zase Petr a Milena.

Luboš Nágl, 1996
Comments