O službě… – aneb, jak zůstat šťavnatý a svěží.
Duchovní obnovu pro všechny sloužící manželské páry připravila Komunita Blahoslavenství v Dolanech. O umění, jak nevyhořet, jak se nestat zajatcem vlastní zodpovědnosti, o motivech ke službě, o doprovázení druhých a o tom, jak poznat své hranice.
Díky souhlasu P. Vojtěcha Koukala a sr. Veroniky Barátové máte možnost na této stránce vyslechnout jejich přednášky z této duchovní obnovy. Přednášky ve formátu MP3 jsou k dispozici spolu s množstvím dalších hudebních a přednáškových CD v Komunitě Blahoslavenství. Jejich zakoupením můžete podpořit život a apoštolát této komunity.
P. Vojtěch Koukal:
Jak si zachovat bdělost srdce
Sr. Veronika Barátová:
Služba doprovázení a Láska Kristova
Foto: Luboš Imramovský (pro zobrazení klikněte na obrázek)
Foto: Zdenek Michalec (pro zobrazení klikněte na obrázek)Setkání VPS v Dolanech
Už řadu let se s Hankou účastníme různých akcí v Komunitě Blahoslavenství v Dolanech. Je nám tam vždycky moc dobře a rádi se na toto místo vracíme. Udělalo nám proto velikou radost, když se Vláďovi Sequensovi podařilo v Komunitě domluvit na třetí lednový víkend obnovu pro vedoucí páry s názvem „O službě … – aneb jak zůstat šťavnatý a svěží“.
Protože řada z nás už v Dolanech někdy byla, akce nepotřebovala velkou propagaci a během krátké doby bylo „vyprodáno“. Na zahájení obnovy se nás v pátek sešlo 42 a díky milému přivítání se i nováčci hned cítili jako doma. Bylo vidět, že naše bouřlivé vítání a vzájemné objímání překvapilo i hostitele, kteří jsou přitom na ledacos zvyklí.
Velmi milým překvapením pro nás pro všechny byl hned úvod programu. S bratry a sestrami z Komunity jsme mohli společně prožít tzv. Připomínku šabatu. Zvláštní místo ve spiritualitě Komunity Blahoslavenství totiž zaujímá uvědomování si a oživování židovských kořenů naší víry. Byla to krásná slavnost v rodinné atmosféře se zpěvy, modlitbami a žehnáním.
Sobotní dopoledne bylo věnováno našemu osobnímu vztahu k Bohu. Otec Vojtěch mluvil o tom, jak je nutné, abychom ve službě byli napojeni na Krista („beze mne nemůžete nic“). Hlavně nikdy nesmíme zapomenout, že nepracujeme na svém, ale na Božím díle. Často se totiž do něčeho pustíme a Hospodina žádáme, aby nám pomohl, místo abychom se Boha ptali, v čem my můžeme být nápomocni v Jeho díle. Byla řeč i o důležitosti postoje vnitřního naslouchání, potřebě vytrvalosti ve službě a prospěšnosti chvály v naší modlitbě. Po přednášce jsme dostali čas k osobnímu ztišení a pak následovalo sdílení ve skupinkách.
Odpolední přednášku přednesla sestra Veronika Barátová, kterou dobře známe z jejích vystoupení na obnovách v Kroměříži. Mluvila o motivech, které nás vedou ke službě a o tom, jak je nutné, aby vycházely z lásky. Tuto lásku si nesmíme nechat vzít, i když se nám třeba nedaří nebo naše služba není přijata. Měli bychom stále zůstávat v postoji Kristových učedníků, který vede k pokoře a zároveň k odvaze.
Sestra Veronika také zdůraznila nutnost hledání našich hranic ve vztahu k těm, které doprovázíme. Kristus nechce, aby nás služba úplně zničila, abychom totálně vyhořeli. Krásně to dokumentovala na Ježíšově vztahu k učedníkům („pojďme odsud … na opuštěné místo …“). Byla řeč i o stavech bezmocnosti, do kterých se ve své službě můžeme dostat, i o tom, jak se bezmocnost učit žít.
Hodně nás také zaujala pasáž o doprovázení druhých. Slyšeli jsme o potřebě hledání správné míry empatie a soucitu při zachování zdravého odstupu a o tom, jak je nutné si toho druhého nesnažit přivlastnit, ani se naopak nenechat k němu připoutat. A jak důležitá je při naší službě supervize, která nám může pomoci v rozlišování.
Sobotní večer začal nádhernou oslavou Kristova vzkříšení s řadou prvků inspirovaných pravoslavnou liturgií. Na závěr jsme dostali příležitost k přímluvné modlitbě, a to vždy dva páry za sebe navzájem. Tato chvíle byla pro nás jako vždy velmi hlubokým zážitkem setkání s Bohem i s přáteli ve službě. Večer pak pokračoval slavnostní večeří, po které jsme popřáli Honzovi Šlachtovi a Miladě Barotové k narozeninám a Doubravce Kovaříkové ke svátku. Zlatým hřebem byla báseň, kterou složila sestra Lucie na Honzovu počest. Zdá se, že Honzovi roste v Dolanech konkurence. Zbytek večera prožili někteří ve ztišení, jiní zase ve společenství přátel u krbu a dobrého vína. Nedělní ráno začala většina z nás setkáním se sestrou Veronikou, která odpovídala na dotazy z pléna týkající se jak její sobotní přednášky, tak také našeho duchovního života. Jiná skupina se sešla ke sdílení nad Božím slovem. Poté jsme společně slavili nedělní mši svatou spolu s celou farností Dolany. Měli jsme tak vzácnou příležitost prožít v místním vymrzlém kostele hřejivou atmosféru společenství živé církve.
Zbývající čas do oběda byl věnován společnému sdílení. Každý z nás dostal příležitost podělit se s přáteli o své zážitky z uplynulých dvou dnů. Opakovaně zazněly díky za pohostinnost bratří a sester z komunity, za skvělý program, za krásné společenství přátel z MS a také za prožitek Boží blízkosti v tom všem. Naše díky byly tak spontánní, že naši hostitelé neodolali a přislíbili nám opakování víkendu pro VPS i v příštím roce. A pak už nastal čas nedělního oběda a vzájemného loučení.
Při zpětném ohlédnutí jsme moc rádi, že se toto setkání mohlo uskutečnit a páry, které tak obětavě slouží na Manželských setkáních druhým lidem, našly místo, kde o ně pečoval někdo jiný, kde si mohly odpočinout a najít při setkání s Bohem a s přáteli posilu a povzbuzení do další služby. Těšíme se na další setkání.
Zdeněk Michalec
Víkendové formační setkání VPS v komunitě Blahoslavenství v Dolanech.
Dolany – mnohé z nás při vyslovení tohoto jména nenapadne pouze vesnice při úpatí Svatého kopečku, ale spíš „cosi“ jiného. Cosi, co začíná vždy vřelým přijetím od členů komunity. Pokračuje jemným vábením tiché kaple, kde se tak nějak snadněji noří do přítomnosti našeho Pána. Dostane punc výjimečnosti při slavení liturgie připomínky šabatu a zapustí vždy nový kořínek při vyučování otce Vojtěcha a sestry Veroniky.
Takto to bývá obvykle a jaké to bylo tentokrát?
Uvítání po příjezdu bylo poměrně náročné. Když se totiž potká téměř 40 lidí, kteří si při pozdravu nevystačí s potřesením ruky, ale potřebují si radost ze shledání vyjádřit objetím, mnohdy následovaným stručným shrnutím nejdůležitějších životních zvratů za posledních pár měsíců, tak to vezme nějaký čas. Naštěstí program začal hned velkým lákadlem: Veronika s Vojtěchem si velmi moudře řekli, že na mši se dostaneme každou chvíli, ale připomínku šabatu si většina z nás může dopřát pouze u nich. Uvedení do této zvláštní liturgie se ujala sestra Veronika a jako obvykle nezklamala. S energií sobě vlastní nám plasticky vylíčila mnohé, v čem naše víra nadále vyrůstá z židovských kořenů a kde se tedy i dnes můžeme inspirovat. Zkusil jsem si alespoň zapamatovat, že šabat je zde proto, abychom se na chvíli zastavili, ohlédli se za uplynulými šesti dny, připomněli si, co je v našem životě podstatné a pak zase s Pánem vykročili do dalších šesti dnů.
Po šabatové večeři nastalo krátké představení, při kterém brzy vyšlo najevo, že se zde pod jednou střechou sešli dvě skupiny. „My“ a „Oni“. Zdeněk Michalec tímto jistě velmi výstižným pojmenováním vyjádřil svoji velikou radost nad setkáním dvou zelených ratolestí na kmeni živé Církve (snad moc nepřeháním :)). „My“ jsme přišli čerpat a „Oni“ nás velkoryse napojili.
Sobotní dopoledne bylo pod taktovkou otce Vojtěcha. Vzal to hned zkraje: podmínkou šťavnatosti a svěžesti je být zasazen v domě Hospodinově. Tak je to jednoduché. Můžeme domů. Nebo to až tak jednoduché není? Dobře, jdeme dál. Abychom uměli žít v domě Hospodinově, tak je potřeba si uchovávat postoj bdělosti srdce. Ten si cvičíme např. vděčností a chválou za to, co pro nás Bůh učinil. Nebo také úsilím o odpuštění – nepadnout do pasti uzavření se do své křivdy. A mnohými dalšími…
Odpoledne si nás už přebrala sestra Veronika. Také šla rovnou k jádru věci. Zkusím nahodit alespoň pár myšlenek:
1) Jaké jsou motivy naší služby? Mohou být různé, ale nesmí postrádat společný jmenovatel – Lásku. V Ježíši pramení naše identita synů a dcer. Jsme pouze učedníci – to nám dává klid do služby (i do případných selhání). Hlavně se nedostat do pozice spasitelského altruismu – ve svých prosbách radit Ježíši, co je potřeba dělat.
2) Poznáváme své hranice? Čas a síla věnovaná službě musí být vždy vymezena rodinou. Jak jednoduché, že? Bůh nám dal rozum a my se musíme sami rozhodovat. Víra osvěcuje celou naši schopnost myslet. Takže pomodlit a hrr do toho. Naučit se žít bezmocnost. Hledat řešení, pokud je možné ho najít, ale ne za každou cenu.
3) Umíme doprovázet druhé? Vždy je třeba doprovázet druhé s empatií a soucitem. Naslouchat druhému, snažit se vnímat, kde se nachází. Vždy je ale nezbytné zachovat si zdravý odstup. Cvičit si také princip prázdných rukou – nemůžeme druhého držet těsně u sebe. Řešený problém není náš, ale Ježíšův. My jsme pouze pomocníci.
Uteklo to. V neděli jsme se povzbudili pohledem na pokrokového Vojtěcha, který posílen heslem Otmara Olivy „není čas na hrdinství“ pokorně přijal omezení svého zdravotního stavu a mši svatou odsloužil ve slušivé čepici (prý nový model solidea). Ještě si ve skupince (40 lidí) říct, co nás oslovilo, sníst další výborné dílo z místní kuchyně a honem domů. Sloužit?
Pavel Pejchal
Další informace najdete zde.